Projev prof. Rolanda Zdeňka Bulirsche na liberecké radnici 8. listopadu 2000
Vaše magnificence pane rektore,
pane primátore města Liberce,
Vaše Excelence, pane velvyslanče,
magnificence a spektabiles,
vážení hosté, amici carissimi !
Technická univerzita v Liberci mě dnes vyznamenala. Prokázali jste mně mimořádnou a nečekanou poctu a vrátili mě pomyslně a symbolicky zpět do mého rodného města, kterého jsem si nikdy nepřestal ctít a vážit.
Kde domov můj1 – tato česká slova se nacházejí uprostřed německých veršů básníka Reinera Maria Rilkeho, psaných v úctě Josefu Kajetánu Tylu, tvůrci textu písně, která se stala českou hymnou. Její německé znění Wo meine Heimat ist obsažené v mé čítance, muselo být po říjnu 1938 přelepeno. Bylo mi tehdy 7 let, hymně jsem příliš nerozuměl, ale litoval jsem toho, že spolu s textem musely být zalepeny i pěkné průvodní obrázky. Takto umlčovaná líbezná česká píseň, oceňovaná věhlasným německým lyrikem Rainerem Maria Rilkem, byla zlou předzvěstí budoucna.
Jak se ale dostala českému chlapci do rukou německá čítanka a jak se tento český jinoch stal posléze německým vědcem?
Můj český otec skonal v roce 1936 a moje matka, po otci Němka, byla nucena opustit služební byt v Liberci a přestěhovat se ke své české matce, původem ze Křivosudova, do tehdy převážně německých Vratislavic nad Nisou (Maffersdorf – Neurode), kde započala má školní léta. Přestoupil jsem tedy z české školky v Liberci na německou školu ve Vratislavicích a v německém prostředí jsem se naučil mluvit německy. V dobách první republiky zde prostí lidé české a německé národnosti spolu vycházeli zcela dobře a řeč se používala podle potřeby ta i ona. Ani zdejší Němci nebyli citově vázáni výlučně na Německo, ale spíše tíhli k rakušanství, vzhlížející se k Vídni jako svému idolu.
Co se dělo ve Vídni, bylo v Liberci přijímáno s jásotem a napodobováno. Rok 1938 znamenal pro Němce v Čechách začátek konce.
Často a rádi jsme navštěvovali naše příbuzné v ryze českých obcích malebného Podještědí, kde bydlela matka mého otce, neteř spisovatelky Karolíny Světlé, manželky Petra Mužáka. Obě moje babičky se spolu po celé hodiny družně bavily česky a já jim moc nerozuměl, stávaje se dle okolností více Němcem.
V roce 1942, bylo mi 10 let, napsal německý učitel kvůli mému českému původu do mého vysvědčení kromě samých čtyřek a pětek ještě zlý ortel, zůstat napořád jen na úrovni obecné školy. Když se mi poštěstilo změnit třídu a dostat nového kantora, změnily se i čtyřky a pětky v samé jedničky. Těší mě vědomí, že tento můj učitel se dožil dnešní, pro mě tak významné události, a je zde v sále přítomen.
Rok 1945 přinesl základní proměny v celosvětovém měřítku. Soudím, že moji němečtí spoluobčané necítili skutečné neštěstí. Někteří věřili, že opět nastanou poměry jako za první republiky. Byla to sice naivní představa, ale většinou to byli prostí a nepolitičtí lidé bez větších zkušeností. Bylo to ale úplně jinak.
Nové poměry se projevily v mé rodině tak, že já a můj bratr jsme dostali české potravinové lístky, nikoliv však naše matka, provdaná za války za Němce, i když býval členem Komunistické strany. Díky tomu byly dveře našeho bytu opatřeny úředním nápisem ‚antifašista‘, což nám skýtalo určitou pomoc a ochranu. Velmi rychle jsem zase zvládl češtinu tak, že jsem hovořil zcela plynně. Pracoval jsem zprvu v pekárně, vstávaje v noci o třetí hodině k zadělávání těsta a mezi pátou a šestou jsem rozvážel po vsi chléb a housky.
Pracoval jsem také v řeznictví a kovárně, kde jsem vydělal více peněz.
Zatím co jsme – ne ve skutečné bídě – přežívali, zhroutil se svět okolo nás. Milí známí zmizeli přes noc, němečtí přátelé museli všichni pryč, někteří s příručním zavazadlem, jiní s ničím.
K odsunu naší rodiny došlo teprve v září 1946 z vlastního rozhodnutí mého otčíma – antifašisty, kterého k tomu vybízel jeho český šéf s tvrzením, že prý Němci v Československu již nemají šanci na lepší existenci.
Náš transport o čtyřiceti vagónech opustil v říjnu 1946 Liberec a po deseti dnech jsme dojeli do švábské části Bavorska.
Veškeré útrapy odsunu snášela s námi moje česká babička z matčiny strany, která mluvila německy s výrazným přízvukem a tvořila německé věty podle české větné skladby. Potloukal jsem se s babičkou po švábských vesnicích, žebraje o chleba s občasným úspěchem. Vyposlechli jsme si také od místních lidí výzvy: ‚Vraťte se, vy všiví Poláci, odkud jste přišli !‘ Pro Němce v Německu jsme byli zase jen nenáviděnými Slovany.
V porovnání se situací zpustošeného Německa v roce 1946 byly poměry v tehdejším Československu přímo rajské. Poslal jsem také do onoho ztraceného ráje několik psaní, ale nepřišla žádná odpověď. Lidé i tam měli zřejmě dosti jiných starostí a staré kontakty upadly v zapomnění.
Za šťastných okolností jsem získal učební místo v Norimberku u firmy Siemens-Schuckert. Vyučil jsem se zámečníkem. Potom jsem pracoval u firmy Siemens-Schuckert v Norimberku, stavěl jsem elektrické motory, jezdil jako montér po Německu a montoval velké generátory v elektrárnách na Rýně.
V Norimberku jsem žil sám a při zaměstnání jsem se připravoval k maturitě. Ministerstvo kultury v Mnichově mě zprvu nechtělo připustit ke zkoušce s odůvodněním, že jsem neabsolvoval gymnázium, ale pouze sedm tříd obecné školy. Na zvláštní přímluvu jsem směl maturovat a obstál jsem natolik dobře, že jsem v zápětí započal studium matematiky a fyziky v Mnichově. U firmy Siemens-Schuckert jsem pracoval až do roku 1957 a vydělával tolik, abych mohl financovat svá studia. V roce 1957 jsem získal stipendium Studijní nadace německého národa. Skoro přesně v době, kdy jsem složil poslední zkoušku a získal diplom v matematice, zemřela má milovaná babička z Křivosudova, jejíž česky podbarvená němčina mě vždy fascinovala a kterou mám stále uchovanou v paměti.
Následovalo období nazývané vědeckou dráhou. Disertační práci jsem sepsal již během posledního roku studia v Mnichově. Později jsem se habilitoval.V polovině šedesátých let jsem byl hostujícím profesorem na Kalifornské universitě v San Diegu. Po ročním působení mi bylo spolu s mým kolegou Stoerem nabídnuto trvalé profesorské místo v Kalifornii. Usoudil jsem však, že to místo nemohu z patriotických důvodů přijmout neboť část mého studia financovala Studijní nadace německého národa. V roce 1969 jsem se stal profesorem na univerzitě v Kolíně a od roku 1973 jsem na Technické univerzitě v Mnichově.
Po dlouhých 31 letech jsem navštívil v roce 1977 své příbuzné v severních Čechách a ocenil jsem s hrdostí zejména jejich nezlomný charakter v minulosti i v přítomnosti.
Češtinu již zcela neovládám a vnímám ji jako krajinu důvěrně známou, na níž se nyní snesl soumrak. Sleduji v ní známe stezky, než se zahalí tmou, závojem zapomnění. Ale její zvuk, melodie, je nezaměnitelná, poznám ji ze všech slovanských jazyků. Jistý izraelský vědec soudí, že řeč, kterou se naučíme v prvních čtyřech letech, nás poznamená navždy. Pro mě to byla čeština. Moje manželka, která česky neumí, říká, že čeština zní pěkně. Má zřejmě pravdu.
Před 62 lety jsem byl očitým svědkem požáru synagogy. Když si dnes vybavuji tuto událost, vidí opět plameny šlehající z oken synagogy, několik liberečanů stojících v němém údivu na ulici, vystrašených a neschopných zarazit pohromu.
Zítra budete otevírat novou synagogu spolu s euroregionální knihovnou. Upřímně se z toho raduji. Snad někdy obnovíte též kostel Českých bratří k poctě Mistra Jana Husa a ‚učitele národů‘ Jana Ámose Komenského.
Co je jasnější než Slunce a ono též ustoupí temnotě.2 Tento výrok v latině je ozdobou Valdštejnova hrobu v kapli svaté Anny v Mnichově Hradišti. Jeho smysl vykládá velký Němec Golo Mann, který byl také občanem první československé republiky, ve své obsáhlé bibliografii o Valdštejnovi: je to obrazné vyjádření tíživého temna nad porobenou slávou Čech. Nechť je i nám nadějí, že temnota opět nenabude vrchu.
Dnes se mi dostalo od vás velkého ocenění a spolu se mnou také mé vysokém škole – Technické univerzitě v Mnichově – mým spolupracovníkům a mnoha mým bývalým žákům.
Ocenili jste i Bavorskou akademii věd, jejíž jsem vědeckým tajemníkem.
A také jste poctili mou manželku, mé dcery, které také mají česká příjmení, mé české a německé příbuzné, žijící i zemřelé.
Přijměte za to mé vřelé poděkování.
Překlad: MVDr. František Markvart, Český Dub a doc. RNDr. Miroslav Brzezina, CSc., TU v Liberci
1. Wo meine Heimat ist↩
2. Quid lucidius sole? et hic deficiet. Ecclesiastes (Jesus Sirach) 17,30↩